„MILUJEŠ MĚ?“
Tato otázka byla nedílnou součástí mého života a já na ní neviděla nic špatného. Naopak! Kdykoli jsem měla nějaký partnerský vztah, začátky byly plné vášně, lásky, radosti, štěstí a patřil nám celý svět. Po pár týdnech prvotní zamilování a nadšení z blízkosti milované osoby začalo opadat a následoval naprosto odlišný scénář.
Z lichotek, zamilovaných pohledů a polibků se najednou stávaly výčitky, připomínky z partnerovy strany na mojí nedostatečnost, které následovaly ostrou hádkou a brečením do polštáře. Projevů náklonnosti a milých slov též rapidně ubývalo a já začala větřit, že je problém. Jenže tenkrát mi ještě nedocházelo, že jsem naprosto na partnerovi závislá. Že můj svět se točí jen kolem toho, zda mě miluje a dává mi to patřičně najevo. Lásku od partnera jsem měla jako hnací motor, ale slova „MILUJI TĚ“ už z jeho úst nezazněla. Byl to smysl mého života a abych si jeho pozornost zasloužila a získala zpátky, udělala bych nemožné.
Čím víc jsem se snažila a dožadovala nějakého milostného vyznání, tím méně jsem ho dostávala. Partner se se mnou nudil a nakonec po čase následovalo to, co bylo nevyhnutelné. O jeho lásku jsem přišla definitivně.
Se zlomeným srdcem jsem se stáhla do sebe a vnímala důkazy mé nedostatečnosti a že si lásku nezasloužím… Byla jsem přesvědčená, že je to mnou (a aspoň v něčem jsem měla pravdu). Ovšem lítost sama nad sebou a mé ublížení a naštvání jsem obracela proti celému světu. Nikdo neviděl a neocenil mojí hodnotu.
Trvalo ještě mnoho let. Mnoho bolestných zkušeností, než mi došlo, že lásku si nemůžu vynutit nebo svojí přehnanou péčí od druhého získat.
Došlo mi, že tu kouzelnou větu „MILUJI TĚ!“ si v první řadě musím říkat sama a tak to také cítit. Mít sebe na prvním místě a nečekat, že láska přijde zvenčí od někoho jiného. Důkazy ocenění též nikdy od druhého nebudou mít žádnou váhu, dokud svoji hodnotu nebudu sama znát a být si jí vědomá.
Skrze velkou bolest a prázdnotu se odstartovala cesta za mým sebepoznáním. Dnes si děkuji, že jsem našla odvahu se podívat do svého nitra a znovu vykřesat plamínek lásky. Lásky k životu a radosti z něj. Jsem vděčná, že každý den se pro mě stal novou příležitostí, objevovat další a další poznání. Hnacím motorem se pro mě stala nová poznání a uvědomění. Pouhá radost, že mohu být a zažívat úplně všední den, je víc, než milion slov od kohokoli jiného.
Jistě, že mám někdy tendenci sklouznout do starých kolejí a cítím se na nic, naprosto marná. Velmi rychle se mi ale ukáže, že tudy cesta nevede a jedině práce sama na sobě mě posunuje dál a vnáší energii do mého života.
Láska se musí cítit a žít každou buňkou těla a nechat ji proudit celým vesmírem. Bez podmínek, bez omezení. Láska jenom je a trpělivě vyčkává, až jí otevřeme náruč a pustíme do každičké oblasti svého života.
Lucka Kouparová