Cestou vlakem z Brna si ke mně do kupé přisedl starší pár manželů. Čiperná paní ihned začala vyhodnocovat, které sedadlo (bylo jich 5 volných) je nejvhodnější pro ni – což bylo naprosto v pořádku. Že tu něco nehraje, jsem začala bystřit v momentě, když pronesla ke svému dosud mlčícímu muži hlasem matky vychovatelky větu: „TADY SE POSAĎ, AŤ NA TEBE VIDÍM!“ Pán se bez hlesu pokorně usadil v určeném sedadle a jeho výraz „mouchy sežerte mě“ mluvil za vše. Možná si řeknete, že už toto by stačilo minimálně k zamyšlení, jak dva dospělí lidé spolu mohou (ne)fungovat, ale ubezpečím vás, že to byl teprve slabý čajíček v porovnání s tím, co následovalo. A povím vám - byla to tedy jízda!
Paní zcela pohlcená svými úvahami nad kontrolou zasedacího a organizačního pořádku ve vagónu hbitě pohledem vyhodnocovala každou překážku, která by mohla být příčinou narušení jejího výletu s manželem. Ani vteřinu nezahálela a s výchovným mateřským instinktem svému muži připomněla, ať si sundá bundu – že mu bude teplo. Jestli jste čekali jakoukoli reakci z protisedadla – tak ŽÁDNÁ! Její přesvědčovací metody a "dobře míněné rady" maminky, která vychovává svého pětiletého syna k zodpovědnosti ovšem už zřejmě prošly mnohaletým tréninkem a tak se nedala. Nadechla se a po chvíli svoji poznámku zopakovala. OPĚT TICHO! NIC!!!!
Tato situace se během několika málo minut opakovala snad pětkrát, načež pán se při poslední výzvě, která už zaváněla výchovným pohlavkem od manželky (pokud ji ihned neuposlechne), bez mrknutí oka a jediného slova zvedl, sundal si bundu, pověsil ji na věšák nad hlavou a opět se naprosto nepřítomně sesunul na své přidělené místo naproti ní. Paní jen zhluboka oddechla a spokojeně přikývla s konstatováním: „ JSEM TI ŘÍKALA, ŽE TI BUDE TEPLO!“
5 minut se vydržela tetelit v pocitu, že má situaci pod kontrolou a její manžel se neupekl díky jejímu včasnému a důraznému zásahu. Po chvíli vyhodnotila, že je načase na další podstatnou součást jejich výletu vláčkem - a to je doplnění tekutin. Ze své igelitky vytáhla láhev s minerálkou. Ruka s láhví okamžitě vystřelila k jejímu muži, ke kterému pronesla větu, jež mě díky dosavadnímu vývoji událostí absolutně nepřekvapila a nevyvedla z míry.
„NAPIJ SE!“ řekla stroze, ale stylem, jako kdyby putovali 3 dny na Sahaře a žízniví konečně našli vytouženou oázu s vodou.
Už jsem si začínala myslet, že je pán němý, nebo přinejmenším hluchý. O to víc mě překvapilo, když naprosto klidně odpověděl, že nemá žízeň. Jeho žena – čekajíc odmítnutí - vytrvávala v předpažení s láhví v ruce a pro jistotu mu ji střihla přímo před obličej a opravdu – OPRAVDU – důrazně slabikovala, že se musí napít, nebo bude mít žízeň. Následoval jeho hluboký nádech – poprvé za celou dobu jsem u něj zaregistrovala nějakou emoci – a rezignovaně své ženě vyhověl a napil se. Klást odpor v jeho situaci stejně nemělo smysl. Žena opět uspokojena svou „dobře míněnou“ starostlivostí o jeho blaho, se ve svém sedadle vítězoslavně zavrtěla a v tichosti přemýtala, co dalšího jistojistě její manžel bez ní nezvládne a ona mu to musí připomenout.
Další palba přišla hned záhy, když z kouzelné igelitky vytáhla dva koblížky. Rychlostí blesku s jedním už mávala manželovi před očima doplněno komentářem, který prostě musel přijít.
„DEJ SI KOBLÍŽEK, NEBO BUDEŠ MÍT HLAD!“…………………….
Naše společná cesta trvala něco přes hodinu, ale během ní jsem pochopila nebo si připomněla mnohé. V přímém přenosu se mi ukázalo na vzorovém příkladu dvou lidí, kteří už měli mnoholetou společnou cestu za sebou, jak moc důležitá ve vztahu je vzájemná komunikace a ŽE:
1. že každý máme svoji svobodnou vůli, nehledě na to, v jakém postavení nebo vztahu jsme k druhým lidem. Nechat se tlačit do činností, postojů a názorů, které sami nechceme dělat, necítíme se v nich dobře, nebo souhlasíme jen proto, aby byl klid, je úplné popření sama sebe.
2. že když se stále a stále dokola potýkáme se stejnou energií, situací …, která nás dráždí, rozčiluje, nesouhlasíme s ní, není pro nás důležitá, nebo není v souladu s našimi záměry, je vždycky nejlepším řešením vyjádřit svůj názor, než v tichosti mlčet a smířit se s tím, že to jiné nebude.
3. že manželství nebo partnerství dvou lidí neznamená vlastnictví, nebo konec vlastních iluzí a snů. Vztah partnerů by měl být založený především na komunikaci s řadou kompromisů a společnou chutí a odhodláním ho budovat a rozvíjet.
4. že my ženy v sobě máme často zakořeněné mateřské pudy s tendencí vychovávat a učit – a s naprostým respektem a obdivem to dokážeme s našimi dětmi. Ovšem myslet si, že stejnou metodou můžeme přistupovat ke svým parterům, jako kdyby byli nesvéprávní a neschopní vnímat ani svoje základní životní potřeby a bez naší péče by jistojistě zahynuli – je opravdu mírně řečeno PŘES ČÁRU!!!
5. že každý z nás má občas tendenci být urputný v tom, o čem je přesvědčený a podsouvat svůj názor ostatním. Ale opět narážím na nutnost komunikace. Umět dát prostor druhé straně, aby projevila svůj názor, umět přijmout možnost svého omylu, připustit jiný úhel pohledu na danou věc místo tvrdošíjného „JÁ TO PŘECE VÍM NEJLÍP!“
6. že se umíme parádně „vypnout“ a přestat cítit a vnímat pocity v situacích, kdy nám někdo šlape na „kuří oko“ a dotýká se citlivých témat, které nemáme tak úplně pod kontrolou a zmáknuté. No není mnohem lepší se postavit problému čelem a vědomě začít pracovat na jeho odstranění, namísto strkání hlavy do písku a myslet si, že nejsme vidět, ikdyž nám fouká na zadek, který je vystrčený?
7. že jsem se více či méně našla v každém bodu z výše napsaných. Ale také .... Že si uvědomuji, jak moc miluji svůj život a vážím si svého partnera, který se mnou dává všechny situace a okolnosti, které nás potkávají a přicházejí k nám. Že si vážím sama sebe, když jsem schopná umět ocenit nejen jeho, ale i sebe. Nebojím se projevit svůj názor i v situaci, kdy vím, že bude naprosto odlišný od toho jeho. Že jsem schopná mu dát prostor na vyjádření jeho názoru a společně hledáme řešení. Že ve vztahu je někdy potřeba hodně, HOOOOOODNĚ trpělivosti obou stran. Že v našem vztahu jsme parťáci a na všechno dva, ale zároveň nezapomínáme sami na sebe jako jednotlivci……
PS: vezu domů dva koblížky
1. protože jsme dva
2. protože svého partnera miluji
3. protože dávám prostor a důvěru, že on sám si ví nejlíp kdy bude mít hlad